„Hle, tady lid je,“ říkal jsem sám sobě, / „jenž ztratil Jerusalem, když se ženě / Marii chtělo jíst své vlastní robě“, stojí v Danteho Božské komedii. Citovaný verš je ozvěnou strašlivého příběhu, jenž popisuje Flavius Josephus ve své Válce židovské (Bellum Iudaicum) a který Dante pravděpodobně znal z populárního Zrcadla dějin (Speculum historiale) dominikána Vincenta z Beauvais. Odkazuje k vyprávění Flavia Josepha o dobývání Jeruzaléma římskými vojsky roku 70 o. l. a hladomoru, při němž židovská matrona Marie Eleazarova pozřela své vlastní dítě. Příběh, v němž hraje "hrozný pokrm" důležitou symbolickou úlohu, vstoupil prostřednictvím latinského písemnictví také do vernakulárních textů českého středověku. V rámci křesťanské soteriologie bylo zničení Chrámu, údajně předpovězené Ježíšem (Mt 24, 1–2; Mk 13, 1–2; Lk 21, 5–6; Lk 19, 41–44), chápáno jako zlom v dějinách spásy, tedy jako završení kalvárského vyvolení a triumfu církve (verus Israel). V očích pozdějších křesťanských exegetů, kteří čerpali detailní informace o Titově vpádu a masakru Židů od Flavia Josepha, bylo vyvrácení Jeruzaléma Římany trestem za jejich slepotu a neochotu přijmout Krista. Analýzou hagiografických, homiletických a historiografických textů ze 14. a 15. století z českých zemí se pokusím ukázat, jakým způsobem fungovala "zkáza Jeruzaléma a zničení Chrámu" jako základ teologické koncepce židovského zavržení a protižidovské rétoriky, která našla svůj nepřímý odraz i v církevní legislativě týkající se židovské komunity.