Obrazové reprezentace kulturní krajiny (prospekty/veduty) mohou působit dojmem pramenů dobře známých – bez dalšího přetiskování staré originály i jejich četné deriváty tradičně slouží jako vděčné obrazové přílohy a pozoruhodné historické prameny vyžadující příslušnou kritiku a návaznou interpretaci jsou tak degradovány na pouhý dekor. Věrný otisk někdejší reality nikde nenajdeme – nenabízejí jej ani staré mapy (ostatně do 18. století je jejich hranice vůči obrazům velmi nezřetelná), cestu k jejímu plnému postižení nenabízí ani škála metod archeologických, uměnovědných i dalších. Všechny typy pramenů zprostředkují jen část někdejší reality – a totéž platí o starých vyobrazeních. Ta klamou právě tím, že vyvolávají dojem celistvého obrazu. Prostor skládaný z reálných komponentů do rámcově (zpravidla) reálných kompozic nebyl „fotografií“ (nakonec i toto zdánlivě „neúprosně dokumentární“ médium může být v řadě ohledů manipulativní), ale médiem (pramenem) s více vrstvami výpovědi. Některé z nich přeceňujeme (dokumentární hodnota) a jiné podceňujeme – realita se nedílně prolínala s ideálem, a to, co naše prameny tímto mechanismem ztrácejí na své dokumentární hodnotě, je bohatě vyváženo výpovědí právě o onom ideálu. (Ideální) krajina byla zástupným symbolem „dobré vlády“ / „dobrého hospodáře“, prostorem řádu a prosperity – tak, jak patřilo k ideálům panovníka i světských a církevních vrchností již od středověku. Předkládané zamyšlení je věnováno především výpovědi ikonografických pramenů kulturní krajiny – hospodářských dvorů a dalších provozů, a to ve vztahu k reálné podobě kulturních krajin minulosti, stejně jako ve vztahu k roli obrazu v kontextu sebeprezentace „dobré vrchnosti“.