Od poloviny 14. století dále došlo v českých zemích k navýšení literární i rukopisné produkce. Rozmnožila se skupina objednavatelů opisů a knih, vedle latiny se stále více emancipovaly čtenářsky a posluchačsky přístupnější vernakulární jazyky, zvyšovala se vzdělanost laické společnosti, jež se stávala stále komplexnější, ale i diverzifikovanější. Tyto skutečnosti vytvářejí široké badatelské pole, jež zahrnuje sledování vývoje rukopisné a vzdělanostní kultury, intelektuální centra a jejich vzájemnou propojenost, rekonstrukci způsobu šíření konkrétních textů a v nich obsaženého vědění. V intelektuálních dějinách středověkých Čech hrají tradičně velkou roli významné postavy spojené s českou reformací a univerzitou, později s humanismem. Badatelé se rovněž obvykle soustředí na nalezení případné originality a bohemikálních specifik konkrétního textu. Badatelský přístup lze ovšem zvolit i jiný a při výběru analyzovaných děl se orientovat především podle doloženého/předpokládaného čtenářského úspěchu a celkového impaktu. S tím souvisí i snaha o rekonstruování literárního provozu, opisovačské a čtenářské praxe této doby. Abychom toho byli schopni, zvolili jsme ke studiu přednostně díla mimořádně rozšířená, častěji opisovaná a v neposlední řadě i aktivně recipovaná, jež jsme sledovali v co nejkomplexnějším záběru, čímž jsme se pokusili popsat písemnou literární praxi, související s přenosem vědění. Doposud jsme tento přístup aplikovali na čtyři spisy, z nichž v našem příspěvku představíme dva: pseudo-aristotelské Secretum secretorum a Liber de moribus Jakuba z Cessole. Jsme přesvědčeni, až se podaří zmapovat větší množství textů, vznikne ucelenější, lépe vyvážený obraz čtenářské a rukopisné kultury, který umožní nahlédnout intelektuální dějiny pozdně středověkých českých zemí z nové perspektivy.