Problematika sociálního zabezpečení na venkově není pro české badatele tématem neznámým. Dosavadní výzkumy se však s ohledem na pramennou základnu, zvolené metody a právní normy zaměřovaly především na situaci v druhé polovině 18. a první polovině 19. století. Disproporce výzkumu, který je více věnován ženám/vdovám než mužům/vdovcům, je dána faktem, že ovdovění ženy v mnoha případech představovalo doživotní stav, u většiny vdovců se však jednalo spíše o dočasnou životní fázi. Sociální zabezpečení starých osob bylo ovlivněno několika faktory – od strategie uvnitř rodiny po právní zvyklosti. V rámci příspěvku budou představeny podoby sociálního zabezpečení starých, resp. ekonomicky neaktivních obyvatel venkova, kteří byli odkázáni na podporu ze strany nového (příbuzného či nepříbuzného) majitele usedlosti. Tyto formy budou následně demonstrovány na konkrétních případech. Východiskem pro výzkum této problematiky se stalo studium populačních poměrů a majetkových transferů ve vsi Stružinec u Lomnice nad Popelkou, na jehož základě je možné představit nejen životní osudy jednotlivých členů stružineckých rodin, ale také strategie a motivace odstupujících hospodářů, kteří se rozhodli odejít z ekonomicky aktivního života.