Když na přelomu 40. a 50. let vznikala v hlavách propagandistů a s KSČ sympatizujících historiků idea stranického muzea, mělo se jednat o instituce vyprávějící příběh strany, dělnického hnutí a národních dějin jako celku především skrze výkladové schéma střetu elit a lidu. Instituce etablované na počátku socialistické diktatury fungovaly – přes dílčí změny vyvolané destalinizací či reformní historiografií 60. let – v režimu propagandistického stranického centra. Úkol politicky vychovávat skrze muzejní expozici zesílil během normalizace, kdy se jejich autoři opět navrátili k mnoha stalinským tezím o minulosti strany. V raných 90. letech byly instituce podobného typu chvatně rušeny či “ideologicky čištěny” a transformovány do jiného muzejního formátu. Projekt Muzea dělnického hnutí opět pracuje s artefakty ze sbírek tří stranických muzeí – Muzea V. I. Lenina, Muzea Klementa Gottwalda a Muzea Julia Fučíka – dekády po jejich stažení z očí návštěvníků. Tým Národního muzea a Ústavu pro studium totalitních režimů během tvorby interaktivních vzdělávacích aplikací, práce na výstavách, seminářích pro učitele a dalších aktivit na pomezí popularizace a výzkumu ohledává možnosti, jak jejich význam v současnosti komunikovat a zprostředkovat veřejnosti. Příspěvek bude představením postupů uchopení umění socialistického realismu, dotýkaných předmětů elit komunistického hnutí či velkých celků v podobě osobnostních kultů, a to skrze paměťové teorie, badatelské didaktické koncepty a museum studies.