Zpřístupnění archivů bývalého komunistického Československa po roce 1989 umožnilo částečně pochopit i jeho roli v globální studené válce včetně jeho četných aktivit v zemích globálního jihu. S postupujícím bádáním se ale ukazuje, že ani nové archivní dokumenty nedokážou objasnit všechny aspekty jeho záměrů i konkrétních kroků. Kromě jejich neúplnosti jsou jejich limity i v často jednostranném pohledu na zkoumanou problematiku, kdy reprezentují ve většině případů pohled státních institucí a dalších mocenských struktur. Vzhledem k poměrně krátké době od ukončení studenoválečného konfliktu se proto nabízí zaměřit se i na další cenný zdroj informací, a to vzpomínky pamětníků. Tento příspěvek se zabývá využitelností pamětníků při výzkumu čs. zahraniční politiky vůči zemím globálního Jihu za studené války. Ukazuje, že jejich svědectví nejen poskytují osobní pohledy na zkoumanou problematiku a pomáhají dějiny tzv. „zalidnit“ (Vaněk, Mücke: 2015), ale stávají se důležitým zdrojem informací, které často zásadně rozšiřují a prověřují dosavadní poznatky získané na základě archivních rešerší. Na případu čs. expertů, kteří byli vysíláni do Angoly a Mosambiku v 70. a 80. letech 20. století, budou ukázány přínosy i limity těchto pramenů a možnosti jejich využití pro další bádání o roli Československa v globální studené válce.