Uplynulo již dvacet let od posledního zásadního pokusu podchytit stav a vývoj české historiografie vojenství. Ivan Šedivý v něm identifikoval hluboce zakořeněný oborový konzervatismus, zároveň však naznačil pozvolné otvírání se vlivům trendů dobové new military history. Řada autorů se v mezidobí pokusila o další dílčí shrnutí, jež málokdy vyznívala pozitivně a z četby i relativně nedávných retrospektivních úvah lze nabýt dojmu, že v oboru došlo pouze k minimálnímu posunu. Jakkoliv lze pro toto tvrzení nalézt řadu oprávněných argumentů a množství "bílých míst" na pomyslné mapě české historiografie vojenství je především co se týče tematického zaměření a metodologie nemalé, považujeme za zjevné, že i v oblasti bádání o dějinách války přece jen došlo přinejmenším během posledního desetiletí k zajímavému vývoji, jenž vede ke stále těsnějšímu propojení historie války a vojenství s vývojem v širší historiografii. Cílem bilancujícího příspěvku je shrnout vývoj onoho posledního dvacetiletí, identifikovat v něm hlavní výzkumné trendy, jejich možnosti i limity, a pokusit se naznačit další možnosti budoucího vývoje.