19. století bývá považováno za jedno z období rozkvětu v dějinách rajhradského kláštera. Významným okamžikem je zde rok 1813, kdy bylo dosavadní proboštství po mnohaletých snahách povýšeno na opatství. Cílem jeho prvních opatů se pak stává kromě stabilizace hospodářské situace také stabilizace fungování komunity jako řeholního společenství, samozřejmě s nutnými ohledy na stále ještě josefinskou politiku státu v této oblasti (omezení přijímání dorostu, povinné obsazování dvou profesur na brněnském filozofickém učilišti) i na roli kláštera jakožto správce několika inkorporovaných far. Jedním z opatření pro zlepšení rozvolněné řeholní kázně se za druhého opata Viktora Schlossara staly pravidelné výkazy hmotné situace jednotlivých bratří, odevzdávané v písemné podobě zpravidla na Popeleční středu společně se seznamem zbožných předsevzetí na nadcházející postní období. Do současnosti se dochovaly ve víceméně kompletní podobě za o něco více než jedno desetiletí okolo poloviny 19. století. Tyto dokumenty nám nejen dávají nahlédnout do hmotné situace (a tím jistým způsobem do každodennosti) jednotlivých bratří, ale zejména problematizují představu benediktinské komunity jako skupiny přibližně stejně hmotně zajištěných jedinců (tedy kromě opata – zemského preláta).