Vývoj raně novověkého šlechtického velkostatku patří i v české historiografii mezi tradiční badatelská témata, přestože v poslední době stojí spíše na okraji badatelské pozornosti. Vedle otázek týkajících se samotného režijního hospodaření, jeho charakteru a struktury či výnosů jednotlivých odvětví, jejichž řešení přebírali specializovaní úředníci, jsou významné rovněž problémy samotné správy velkostatku či přístupu k poddaným, které často spadaly do kompetence samotné vrchnosti. Vedle šlechticů jako tradičních majitelů panství se těchto úkolů postupně ujímaly i ženy, ať už rovněž jako majitelky (či spolumajitelky), nebo „pouhé“ manželky svých protějšků, vytížených různými úřady či úkoly a stále častěji pobývajících mimo své majetky. Zatímco některé z těchto žen se tak byly nuceny svým statkům věnovat v důsledku nastalých okolností, ne zcela dobrovolně a nadšeně, jiné naopak jevily o tyto záležitosti aktivní zájem. Anotovaný příspěvek se zaměří na představení některých z těchto osobností a jejich aktivit a přinese úvahy nad rolí a přínosem „ženského faktoru“ v této sféře.