S institutem čelední služby se ve středo- a západoevropském prostoru 16. až 18. století aktivně setkala zhruba polovina dospívající části populace. Do služby, jejíž podoba však nabývala lokálně odlišných parametrů, byly velmi často umisťovány také osoby mladší deseti let, především sirotci a děti nemanželského původu. Jaká ovšem byla skutečná úloha dětí v systému čelední služby? Představovala jimi vykonávaná práce reálný přínos pro hospodářství či podnik, nebo je třeba v jejich případě službu vnímat spíše jako formu sociálního zabezpečení? Byly tyto děti kromě poskytnutí stravy a ubytování ze strany zaměstnavatelů navíc finančně či naturálně odměňovány? Lze v průběhu raného novověku spatřovat proměnu strategie vrchností v umisťování dětí do čelední služby? Především na tyto otázky se autor příspěvku pokusí přinést odpovědi. Vycházet přitom bude nejen z kvantitativní analýzy pramenů vrchnostenské provenience 17. a 18. století pro východočeské lokality, ale rovněž z rozboru dobových normativních pramenů z českého prostředí s přihlédnutím k naučné literatuře.