Příspěvek je uvozen tezí, že historiografie je nejen subjektem pojednávajícím o každodennosti, ale i objektem ji utvářejícím; v dobové podmíněnosti, v sobě vlastní intenzitě, s politickými a ideologickými souvislostmi. Druhá teze vychází ze skutečností, že ve vizi komunistických pohlavárů, jak to bylo patrné v Československu po roce 1948, mělo dějepisectví sehrát konstitutivní roli ve smyslu zdůvodnění nezbytnosti a nezpochybnitelnosti budování tzv. socialismu, resp. nastolení a upevnění revoluční cesty dějinami, jejímž završením se stane světová socialistická revoluce. Příspěvek se zaměří na patrně nejzřetelnější projev tohoto dogmatismu – výběr a zpracování témat týkajících se minulosti Ruska a SSSR. „Bádání“ o nich prý mělo prokázat nezbytnost nekritického napodobení sovětských vzorů. Jak tomu bylo v praxi? Skutečně se rozvíjela pouze tato politicky ovlivňovaná a ideologií vyžadovaná témata? Byl státní plán základního výzkumu v historicko-rusistických oblastech skutečně zaměřený jen na zidealizovaný jednostranný pohled na minulost a zkušenosti dějin SSSR? Příspěvek kromě těchto otázek zmíní genezi a proměny stěžejních pracovišť (ČSI, ČSAV, vysokých škol), na nichž byla v 50. a 60. letech témata z dějin Ruska a SSSR sledována, naznačí, co výběr témat kromě ideologického doktrinářství ovlivňovalo, a zmíní také, jak některé osobnosti dokázaly prezentovat objektivní pohledy navzdory politickým a ideologickým tlakům. V tomto kontextu nezůstane stranou pozornosti upozornění na skutečnost, jak a nakolik toto studium ovlivnilo výuku ve školách, osvětovou práci mezi širší společností a jaký mělo dopad na každodennost.