Josef Macůrek, přední český historik 20. století se zaměřením na dějiny střední, východní a jihovýchodní Evropy, se po skončení 2. světové války nejen vrátil k odborné badatelské činnosti – do roku 1948 vydal několik zásadních studií a monografií o dějinách jednotlivých slovanských národů, jejich dějepisectví a otázce slovanství – ale i se výrazně podílel na organizování vědecké a pedagogické práce v Brně (např. jako děkan filozofické fakulty Masarykovy univerzity a zakladatel a vedoucí brněnské pobočky Slovanského ústavu). I rozvinutím osobních mezinárodních kontaktů v období 1945–1948 výrazně napomohl zájmu a kritickému zhodnocení slovanství. Politické okolnosti odvíjející se od únorového puče roku 1948 a studená válka mnohé z toho utlumily, ale zcela nepřetrhly. Právě neoficiální osobní vazby napomohly Macůrkovi překonat trauma z dogmaticky ideologických kritik jeho prací a přispěly k zaujetí oportunního postoje, jehož výsledkem byla další aktivní činnost. Macůrkův další zájem o slovanství a nově i o dějiny slavistiky plynul z kroků sovětských slavisticky orientovaných historiků označujících dějepisectví za nezbytnou součást slavistiky (zájem se projevil již při přípravě a průběhu IV. sjezdu slavistů, který se uskutečnil v Moskvě v roce 1958, aby pak vyvrcholil o 10 let později na VI. sjezdu slavistů v Praze, jehož byl Macůrek předsedou). Vystoupení si klade za cíl upozornit na proměnu vztahů J. Macůrka k historikům jiných zemí a přispět k diskuzi, nakolik se jejich intenzita promítla v dalším soustředění českého prostředí na téma slovanství a dějin slavistiky.