Výuka soudobých dějin představuje v Česku téma, které se pravidelně objevuje v médiích a je zatíženo řadou stereotypů. Příspěvek se pokusí shrnout proměny přístupů k výuce totalitní minulosti v posledních dvou dekádách, přičemž autor využije zkušenosti středoškolského učitele dějepisu, lektora kurzů pro učitele, tvůrce vzdělávacích pomůcek a vysokoškolského didaktika. Při vymezení aktuální situace českého dějepisu vyjde z výstupů, jež přinesl vývoj a provoz digitální aplikace HistoryLab (2016–2022). Využije data k vyhodnocení efektivity metod badatelské výuky a k vymezení relevantních cílů dějepisného vzdělávání. Metodologicky příspěvek vychází z didaktických teorií historického myšlení (Peter Seixas, Andreas Körber či Sam Wineburg). K posouzení efektivity metod využívá empirická data z provozu digitální aplikace HistoryLab, přičemž se opírá o metody kvalitativního pedagogického výzkumu. Při reflexi didaktických přístupů k výuce komunismu autor zohlední též projekt badatelské učebnice dějepisu pro 9. třídu ZŠ z Nakladatelství Fraus, která vznikala v letech 2020–2021 a byla čerstvě uvedena na trh. Výstupem bude korekce mediálních stereotypů o dějepisné výuce a vymezení relevantních cílů a metod vzdělávání. Autor zohlední aktuální proces velké revize Rámcových vzdělávacích programů.