Rozkvět rozhlasového vysílání v českých zemích po roce 1923 významným způsobem obohatil českou historickou kulturu o novou dimenzi, která byla založena na akusticko-auditivních principech. Konferenční příspěvek se pokusí vystihnout specifika a zvážit (ne)výhody, jimiž se tyto „dějiny ve zvuku“ odlišovaly od jiných, bezprostředně „hmotnějších“ segmentů historické kultury (psané a tištěné texty, pomníky, obrazy apod.). Bude se jednat jak o zvláštnosti kvalitativního (působivost lidského hlasu umocňovaná zvukovými efekty či hudbou, možnost působit na emoce posluchačů atd.), tak kvantitativního charakteru (široký posluchačský dosah rozhlasového vysílání umožňující efektivní „difúzi“ konkrétních historických narativů ve společnosti). Na příkladu spolupráce české historické obce s československým/českým rozhlasem v letech 1923–1948 poté příspěvek představí vývoj základních forem, pomocí nichž byly dějiny předkládány posluchačům. Bude se jednat především o monologické přednášky, přednáškové montáže, rozhovory, moderované diskuze a interaktivní Rozhlasovou univerzitu. Stranou nebudou v příspěvku ponechány ani ideologické/politické tlaky na tehdejší historizující rozhlasovou tvorbu či ohlasy tehdejšího posluchačstva (rekonstruované na základě torzovitě dochované posluchačské korespondence).