Jedním z důsledků reformního kurzu sovětského vůdce Michaila Gorbačova byla i zesílená aktivita členských států Varšavské smlouvy na mezinárodní scéně. Sovětský vůdce spojence od počátku své vlády nabádal, aby si v zahraniční politice počínali iniciativněji a samostatněji než v minulosti. Přestože se míra, s jakou jednotlivé země východního bloku tyto apely vyslyšely, značně lišila, stejně jako reálný dopad jejich konkrétních iniciativ a kroků, historici by neměli tuto epizodu ztrácet ze zřetele. Zdá se totiž, že jistá zahraničněpolitická emancipace členských zemí Varšavské smlouvy na mezinárodní scéně na sklonu 80. let vedla k odlišnému výsledku, než Gorbačov očekával: namísto posílení pozice socialistických států vyústila v mnohdy nekoordinované prosazování jejich partikulárních, nezřídka protichůdných zájmů. V důsledku oslabovala do té doby pracně budovaný obraz vnější jednoty Varšavské smlouvy, která navíc začala ztrácet vnitřní soudržnost. Role Československa v tomto procesu zatím není uspokojivě objasněna. Vyzdvihovány jsou zpravidla aktivity tzv. proreformních zemí, Maďarska a Polska, nedá se však říci, že by Československo zůstalo na mezinárodní scéně pasivní. Analýza tehdejších československých iniciativ tak může vnést větší světlo do štěpení východního bloku v Gorbačovově éře a poskytnout vhled do způsobů, jakými se „menší aktéři“ pokoušeli ovlivnit finální fázi studené války. Problém může dále ukázat, že studená válka nepředstavovala jen striktní souboj dvou supervelmocí, ale při jejím výzkumu stojí za to zaměřit se i na politiku a strategie dalších zemí, včetně sovětských spojenců. Ti totiž navzdory dominanci Moskvy ve východním bloku vždy sledovali na mezinárodní scéně také vlastní zájmy a jejich loajalita vůči SSSR se v čase proměňovala.