Po staletí bylo pohraničí českých zemích determinováno velmi početnou německou menšinou, což se po roce 1945 razantně změnilo. Zbyla zde sice stále početná německá skupina, která však byla roztříštěna a úřady omezována, jedinou tradiční menšinou zůstali Poláci na Těšínsku, do pohraničí pak přicházeli nejen Češi, ale i Slováci, Romové a další skupiny, takže zde vzniklo komplikované etnické složení a panovaly zde vcelku složité, jen pozvolna se stabilizující poměry. Příspěvek se snaží analyzovat, nakolik byly poměry v pohraničí ovlivňovány svérázným vývojem právního postavení menšin v Československu. Zásadní bylo jen pozvolné vracení občanských práv Němcům a (znovu)uznání jako národnostní menšiny až roku 1968. Podivně působil až absurdně nestabilní přístup k polské menšině. S Romy, kde se obvykle hovořilo o tzv. cikánské otázce, prováděl stát různorodé rozsáhlé experimenty a vcelku podporoval migraci z východu Slovenska. Specifické bylo postavení Slováků, kteří zde vytvořili novou – v českých zemích dokonce nejpočetnější – menšinu, ale jejich statut nebyl v zásadě řešen.