Status genealogie jako svébytné vědy s vlastními postupy a specifickým pojmoslovím nebyl dosud v české historiografii téměř reflektován. S výjimkou biografických prací není její užití příliš časté, což je jistě škoda. Jedním z oborů historického bádání, které nabízí nejširší pole působnosti pro uplatnění genealogie, je historická demografie. Ke genealogii má mezi historickodemografickými přístupy velice blízko metoda rekonstrukce rodin popsaná roku 1956 Louisem Henrym a Michelem Fleurym. Přesto existují mezi nimi zásadní rozdíly a není tak možné obě metody ztotožňovat. Genealogie díky identifikaci pokrevních a příbuzenských vazeb nabízí historikovi možnost vidět základní jednotky historickodemografických výzkumů – rodiny – jako součásti větších celků – rodů. Jejich studium nabízí široké možnosti longitudinálních analýz mnoha jevů spojených s životními osudy obyčejných lidí v minulosti. Jádro příspěvku bude zaměřeno na porovnání obou zmíněných přístupů, přičemž, jak autor věří, vyjdou najevo zásadní přínosy uplatnění genealogie v historické demografii. Stranou však nezůstanou ani úskalí číhající na historika-genealoga při zkoumání demografických, sociálních a duchovních aspektů života našich předků v minulosti.