Světová historiografie reflektovala ve 20. století problematiku détente spíše sporadicky. Autoři détente popsali, ale nepokoušeli se jej vysvětlit. Většinou rezignovali se slovy, že šlo o nejednoznačný termín a amorfní téma. Teprve v posledních letech se, i díky lepší přístupnosti archivních materiálů, objevuje snaha détente uchopit a definovat. Z této diskuze pak vycházejí dva koncepty: uvolnění vztahů mezi supervelmocemi a evropské détente. První je spíše tradičním pohledem, zatímco ten druhý byl zpopularizován především finským historikem Jussim Hanhimäkim. Tento příspěvek si pak klade za cíl částečně s Hanhimäkim polemizovat a mimo to jeho koncepci dát nový rozměr. Finský historik totiž vidí détente jako evropskou věc, avšak pouze v rámci ekonomické spolupráce mezi Východem a Západem a tzv. „pericentrismu“, kdy i menší aktéři mohli nezávislou politikou významně přispět k vývoji studené války, což pro něj byl například francouzský prezident Charles De Gaulle nebo rumunský diktátor Nicolae Ceaușescu. Nicméně takto úzké vymezení neodpovídá konkrétním případům jako jsou právě československé vztahy s Kanadou, které mnohé Hanhimäkiho závěry vyvracejí. Cílem tedy bude za pomoci archivního materiálu české provenience nahlédnout na détente prizmatem československé zahraniční politiky a pokusit se rozvinout a nově nadefinovat Hanhimäkiho koncepci evropského détente.