Při jmenování biskupů měl důležitou roli papežský nuncius (či jeho zástupce). Z dochované korespondence uchovávané v Apoštolském Vatikánském archivu a v Historickém archivu Státního sekretariátu (v návaznosti na prameny deponované v českých archivech) je možné představit specifika tohoto procesu, ale také proměny požadavků na biskupské kandidáty v průběhu času i s ohledem na tehdejší politický vývoj. V době habsburské monarchie byl brán ohled na názor císaře (vídeňské vlády), po říjnu 1918 byly respektovány požadavky československé vlády (kandidáti příliš spojení s někdejší monarchií byli nežádoucí). Zřetel byl brán také na jazykové a národnostní postoje navrhovaných kandidátů. Ve 40. letech 20. století pak výrazně ovlivnila možnosti výběru kandidátů nejprve nacistická a následně komunistická perzekuce. Na vybraných příkladech bude představena proměna strategií a požadavků na kandidáty biskupského úřadu, z dochované korespondence je patrné, jaká pozornost byla věnována jejich věku, vzdělání (zvl. absolvovaná římská studia), výrazným vlastnostem, zkušenostem v rámci kněžského působení (farní správa, působení v kněžském semináři, výuka na teologických fakultách), či zkušenosti při pomoci se správou diecéze (kanovníci, generální vikáři). Svatý stolec neměl zájem vybírat takové kandidáty, kteří by způsobili kontroverze, a velmi bedlivě sledoval možné nedostatky (rizika působení) posuzovaných kandidátů.