V badatelnách archivů se v poslední době méně setkáváme s historiky a studenty historie. Čím je to způsobeno a lze to nějak změnit? Skutečností, které patrně od studia v archivu odrazují, může být více. Jistě je na prvním místě paleografická a jazyková náročnost pramenů. Svou roli může hrát i nejednotná terminologie i podoba archivních pomůcek, způsobená aplikací nové metodiky zpracování archiválií. Archivy se sice snaží prostřednictvím moderních technologií postupně více zpřístupňovat své fondy a sbírky a vyhledávání v nich, ale i tento pozitivní vývoj může být nakonec dvousečný: zvláště mladší generace snadno podléhají dojmu, že co nelze vyhledat on-line, to neexistuje. Takto ale mohou přijít o mnohé pozoruhodné zdroje pramenů pro své bádání. Řada význačných archivních fondů totiž stále není kompletně zpracovaná podle moderní metodiky, a v systému evidence archiválií je tudíž vedena jako nepřístupná, přestože po domluvě s jejich správci může být bádání možné. Archiváři určitě nemají potřebu svěřené písemné poklady tajit a jistě budou rádi nápomocni radou či konzultací. Archivy totiž stále disponují přebohatým materiálem, který mnohdy neměl ještě žádný badatel v ruce, stále lze objevovat velmi zajímavé prameny a najít inspiraci pro neotřelá studijní témata. Nebo je snad studium archivního materiálu neuspokojivé proto, že nepostačuje současným trendům v historické vědě?