Moderní církevní dějiny se mohly badatelsky plně rozvinout až po pádu komunistického režimu v roce 1989 a za více než 30 let bylo realizováno mnoho důležitých výzkumných projektů, které i v kontextu mezinárodní spolupráce začaly zaplňovat do té doby velká bílá místa. Týkaly se především doby meziválečného katolicismu, druhé republiky a vztahů s Vatikánem. Začaly se postupně objevovat i práce vztahující se k periodě hegemonní komunistické moci, a to zejména s ohledem na rozsáhlou perzekuci v první fázi jejího etablování během 50. let, kdy tak v historiografickém uchopení výrazně vystoupil do popředí narativ oběti. Jak však ukazují i aktuální veřejné i historiografické interpretace doby normalizace, je potřeba se do budoucna zaměřit na podrobnější zkoumání interakce společnosti a církví rovněž v tomto období. V příspěvku se chci soustředit i na některé otázky, které souvisí s hlubším zkoumáním dalších jevů, například otázky přizpůsobení se a spolupráce s komunistickým režimem v církevním prostředí.