Příspěvek si klade za cíl ukázat limity studia historických událostí v lokálních komunitách, k nimž došlo v době, kdy tyto komunity neznaly písmo. Vnitrozemí ostrova Nová Guinea ještě v první polovině 20. století obývali lidé, kteří neměli tušení, že jsou součástí koloniálního systému. Jednotlivé komunity žily v kontaktu jen se svými bezprostředními sousedy a neměly ani ponětí, že žijí na ostrově. Postupně k těmto komunitám pronikaly koloniální patroly, z nichž vznikaly záznamy o jejich průběhu a o samotném obyvatelstvu. Na přelomu 80. a 90. let 20. století proběhla řada výzkumů zaměřených na pamětníky prvních kontaktů, jejichž výsledky ukazují na rozpory mezi svědectvím vesničanů a psanými dokumenty. Příspěvek se zaměří na etnohistorii etnické skupiny Nungon z pohoří Saruwaged. K prvnímu kontaktu došlo již v roce 1934, ale před 2. světovou válkou byla skupina administrativou kontaktována již jen v roce 1936. Další styky přerušila právě válka. Po válce došlo v komunitě Nungon ke dvěma klíčovým událostem: (1) vynucené přestěhování jedné z vesnic a (2) příchod adventistů, jenž destabilizoval vesnice hlásící se k luteránství. O těchto událostech máme psané záznamy v patrolních zprávách, matrikách a také v několika článcích v časopise Církve adventistů sedmého dne. Také svědectví současných vesničanů se s mnohými údaji v těchto zdrojích rozcházejí. Je tedy možné rekonstruovat historii komunit neznalých písma?