Symbolem a pilířem organizace veřejné správy po roce 1945 se staly národní výbory. Podle dobové propagandy znamenaly pokrok spočívající v propojení státní správy a samosprávy. Vzhledem k množství kompetencí se národní výbory staly předmětem politických sporů zejména v souvislosti s připravovanou ústavou. Po únoru 1948 se prosadilo komunistické pojetí národních výborů. Jeho východisko tvořilo odmítnutí právního dualismu (založeného na odlišování státní správy a samosprávy) a budování národních výborů jako zastupitelských sborů, jejichž prostřednictvím "svrchovaný lid vykonává státní moc". Prvky samosprávy začaly být potlačovány. Projevy tohoto procesu můžeme vidět například v zavádění podřízenosti nižších národních výborů vyšším, v likvidaci obecního jmění, ve státním financování obcí, ve zrušení institutu domovského práva. Národní výbory tak postupně ztrácely svůj samosprávný charakter. Nepředstavovaly reprezentaci obce, ale orgány státní moci. Mezi jejich úkoly se kladl důraz na ochranu a posilování lidově demokratického zřízení a zapojení do boje proti poražené reakci. Obec se v důsledku toho stala jen nižším správním článkem státu a pozbyla statutu samosprávné korporace disponující určitými právy. Stát neměl ani zájem na formování a udržování pocitu sounáležitosti příslušníků obce a jejich identifikace s ní. Toto uspořádání se ale z politického i funkčního hlediska ukazovalo jako nevyhovující. V 60. letech se tak hledaly cesty nápravy. Vedly k posunu zaměření národního výboru na organizační úkoly, k vymezení okruhu samostatné působnosti a k vytvoření možností pro obyvatele přímo se podílet na správě obce. Nastupující normalizace ale neumožnila tento potenciál účinně naplnit. Příspěvek bude sledovat zmíněné procesy jak na centrální úrovni, tak i na příkladech některých vybraných měst.