Téma příspěvku vychází z dlouhodobého výzkumu profesního a společenského vzestupu českých architektů a stavitelů. V něm se badatel na průsečíku sociologicko-prosopografického přístupu (kolektivní biografie), dějin technického vzdělávání, dějin umění a dějin konstituování společenských elit v modernizačním procesu 19. století věnuje generaci spolužáků Josefa Hlávky a zkoumá jejich profesní a kariérní strategie. Cílem bylo mj. podchycení akademicky vzdělaných architektů a stavitelů jako specifické socioprofesní skupiny, která díky příznivým vnějším okolnostem (kodifikace stavebního školství a práva, rozvoj nových typů architektury a technologií, stavitelský boom) hledala své ,,místo" mezi novou elitou prostřednictvím napojení na podnikatelskou vrstvu a vzdělanostní špičky zemsky české (tedy jazykově české i německé) společnosti. Na základě biografických šetření byla vykreslena dobová praxe zvyšování sociálního statutu a budování sítě profesních svazků skrze sňatkovou politiku, rodinné a společenské vazby, nepotismus a napojení architektů a stavitelů na komunální politiku. Konferenční příspěvek by rád reflektoval možnosti historicko-sociologických metod a přístupů a jejich využití při analýze a rozkrývání jednotlivých socioprofesních sítí českých architektů a stavitelů v regionálním i nadregionálním, českém i německém (rakouském) městském prostředí. Pojmy jako profesionalizace, sociální mobilita, ekonomický, sociální a kulturní kapitál, sociální habitus, osobnostní biogram ad. budou ilustrovány na konkrétních příkladech lokálních, zemských i státních aktérů a jejich profesních i mimoprofesních aktivit v komparativním přehledu ve středoevropském kontextu, vycházejícího z autorových rešerší domácích i zahraničních pramenů (např. Josef Korel – Jičín, Adolf Siegmund – Teplice, Adolf Bohaty – Trutnov, Gustav Wiedermann – Františkovy Lázně, Josef Niklas – Praha, Karl Schlimp – Čechy a Vídeň, Anton Weber – Čechy a jižní Tyrolsko).