Přestože výzkum polsko-litevského republikanismu bývá v posledních letech poměrně často kontextualizován do studia evropské raně novověké i moderní politické teorie prostřednictvím teoreticko-metodologických rámců skinnerovsko-pettitovského, popřípadě pocockovského či arendtovského ražení, pravdou zůstává, že související otázka existence specifických kontur případného modelu „středoevropského“ historického republikanismu zůstává spíše mimo badatelskou pozornost žánru historie idejí. Polsko-litevský aristokratický republikánský model bývá totiž buď zasazován do výše představeného rámce mainstreamové západoevropské politické teorie, anebo naopak vnímán jako historický fenomén sui generis či přímo Sonderweg; tedy jako určitá raritní vývojová záležitost, jež vyplývala spíše z notně svébytných rysů – „k zániku nasměrované“ – místní politické kultury, než z kontur širší lokální politické tradice, která by mohla souviset s kořeny polsko-litevského republikanismu v modelu stavovské monarchie. Cílem tohoto příspěvku bude tedy identifikace a analýza těch vzorců dobového polsko-litevského republikanismu v 16.–18. století, jež mohou být vnímány: A) jako součást širšího dobového uvažování o politických hodnotách, zařaditelného do mainstreamových modelů ne-dominance, neo-římské svobody, monarchia mixta či vita activa; B) jako potenciální symptom lokálního stavovského dědictví, jež bylo přítomné v komparativní perspektivě českého, polského i uherského stavovství, ale v důsledku odlišného kontextuálního vývoje přetrvalo do konce 18. století v explicitní rovině pouze v systému Rzeczypospolité. Příspěvek by v tomto ohledu rád vymezil metodologické možnosti i limity studia historického středoevropského republikanismu a posloužil tak jako vhodný iniciační moment pro rozvoj této badatelské tendence v dalších horizontech.