V druhé polovině 18. století hrála klíčovou roli v péči o poddanské sirotky místní komunita. Mladší děti obvykle zůstávaly ve svém rodišti a vstupovaly do čelední služby nebo učení. Zároveň také platilo, že děvečkami, čeledíny a učni se stávali mladí lidé, jejichž rodiče byli ještě naživu. Je tedy zřejmé, že sociální zabezpečení nebylo jedinou funkcí služby a učení. Díky podrobné analýze téměř nepřerušené řady soupisů poddaných a sirotků z panství Slavkov u Brna za období necelých 50 let bylo možné srovnat osudy osiřelých a neosiřelých dětí stejného věku. Právě toto srovnání umožňuje lépe pochopit, do jaké míry měly služba a učení funkci zabezpečovací a do jaké míry spíše funkci vzdělávací. V neposlední řadě výzkum také ukázal, jaké další možnosti děti a dospívající poddaní ve venkovském a městském prostředí měli, ať už se jednalo o základní a střední vzdělávání nebo vojenskou službu. Bádání je založeno na kvantitativních postupech historické demografie a kvalitativních metodách mikrohistorie.