Učebnice dějepisu představují určitý konsenzuální výklad dějin z pohledu národního nebo státního společenství, v podstatě by se daly s trochou nadsázky charakterizovat jako určitý "oficiální pohled" tohoto společenství na dějiny. Jejich autoři se většinou nesmí uchylovat k příliš originálním ani kontroverzním soudům a hypotézám, ani se nemohou pouštět do příliš složitých analýz. I přes rozvoj moderních technologií zůstávají učebnice i v současnosti základním edukačním médiem a jsou také výrazem stavu, povahy a funkcí historického myšlení dané společnosti. Z tohoto hlediska může být velmi podnětná analýza, jakým způsobem je v soudobých českých středoškolských učebnicích dějepisu zpracován historický vývoj České republiky po rozdělení Československa, tj. od roku 1993. Příspěvek by měl zároveň přinést srovnání s tím, jakým způsobem se s úkolem zachytit nejnovější dějiny vypořádali autoři středoškolských učebnic dějepisu ve Slovenské republice a jaké faktory způsobily, že jejich přístup byl v řadě ohledů odlišný. Je na místě závěr, že se do rozdílného přístupu českých a slovenských autorů učebnic k výkladu nejnovějších dějin výrazně promítl odlišný pohled Čechů a Slováků na vlastní státnost.