Philip Pettit a Quentin Skinner objevili a prosazují tradici republikanismu, který je nekolektivistický v tom smyslu, že se zaměřuje primárně na svobodu jednotlivce pojímanou coby ‚nondominanci‘ – oproti primátu např. ‚volonté générale‘. Tuto tradici nazývají „italo-atlantskou“, zároveň však dokazují, že v kontinentální Evropě zanikla v důsledku vlivu J.-J. Rousseaua. Nabízí se proto, že v zemích mimo Francii a Prusko – ať už ve Španělsku, nebo v Polsku a v Rakousku-Uhersku – mohla stará republikánská uvažování částečně přežít. Můj příspěvek bude ‚case study‘ myšlení Ferdinanda Peroutky. Právě proto, že Peroutka není systematickým myslitelem, nýbrž dobově populárním novinářem, lze jej dle mého názoru pojímat coby dobrý indikátor dobové přítomnosti zkoumané ideologie. Ukáži, že ačkoli se Peroutka ve svých textech odvolává především na britský levicový liberalismus, jeho vlastní úvahy se často nesou spíše v pettitovsky-republikánském duchu. Mezi výrazně ne-liberální prvky Peroutkova myšlení patří např. výsměch přirozenoprávním koncepcím, podmiňování individuální svobody nejen existencí zákonů, ale také kolektivní nondominancí či silná kritika „vlády filosofů“.