Studium socioekonomických vztahů a procesů v urbánním prostoru předbělohorského období čerpá namnoze z pramenů hromadné povahy, konkrétněji daňové provenience. Standardně se přitom inspiruje metodologií medievistickou doplněnou díky lepší dochovanosti o data získaná pomocí tzv. systémové analýzy. Žádný z výstupů přitom nepřekračuje polovinu 17. století, přestože se po tomto mezníku dosavadní partikularita berního systému v českých městech sjednotila podle jednotného systému, což do určité míry zjednodušuje výzkum. Pomyslnou výjimku v probádanosti představují pouze dva nejstarší katastrální operáty (berní rula, tereziánský katastr) a poměry zejména v pražských městech. Přitom právě v zeměpanských městech katastry paradoxně sloužily jakožto podklad pro stanovení usedlosti, a tedy celkové výše povinné daně pro konkrétní lokalitu jako celek, nikoliv pro jednotlivého poplatníka. Již před rokem 1705 se v nich ostrůvkovitě a poté výlučně uplatňoval systém rozvrhování na základě lokální evidence (tzv. šacuňků), které stály na katastrech prakticky nezávisle a na rozdíl od nich se aktualizovaly podle momentální majetkové situace. Z těchto zjevných analogií středověkých berních knih (knih městské dávky) se odvíjelo rozvrhování (subrepartice) konkrétních částek pro jednotlivé měšťanské kontribuenty. Dochované subrepartice obsahují hodnotná a analyzovatelná data, která osvětlují obecnější rysy socioekonomických procesů raněnovověkého období: míru reálného berního zatížení, zadluženosti, socioekonomické rozvrstvení atd. Jejich výpovědní hodnotu zpřesňují bohužel velmi nerovnoměrně dochované kontribuční knížky, jež se vedly pro konkrétní poplatníky v delším časovém intervalu. Pro 80. léta 18. století je žádoucí nezapomínat na sdílnost josefského katastru, jehož fruktifikace zatím ulpěla na poli topografie, zatímco pro zkoumání socioekonomických vztahů nebyl efektivněji využit ani pro urbánní, ani pro venkovské prostředí.