Příspěvek se zabývá historiografickým usilováním dvojice opomíjených českých historiků, Pavla Choce (1908–1981) a Miloslava Volfa (1902–1982), kteří se výrazně profilovali na poli dějin vojenství. Obě tato jména spojuje jak výrazné levicové přesvědčení, tak i právě zájem o vojenské dějiny. V případě P. Choce orientovaný na vojenství raného a vrcholného středověku a v případě M. Volfa na počáteční fázi třicetileté války. V příspěvku budou zhodnoceny jak rozdílné odborné kariéry obou těchto autorů, tak i jejich dosud nedoceněný přínos pro rozvoj dějin vojenství v českém prostředí a důvody jejich dlouhodobého "zapomenutí". To je odrazem nejen omezujících motivů politických, ale i některých dalších záležitostí pracovních či spíše zcela osobních. Mimo publikovaných textů obou historiků jsou tak hlavním pramenem poznání pro jejich historiografickou činnost dochované písemné pozůstalosti (byť torzovité) v současnosti uložené v Archivu Národního muzea. Ať již se jedná o rozsáhlé konvoluty osobní korespondence (především v písemnostech M. Volfa), rukopisy nebo přípravné materiály atd.