Aplikace zákona o státním podniku v letech 1988 a 1989 znamenala zásadní zásah do dosud relativně stabilních vzorců jednání aktérů na úrovni stranické, státní i hospodářské struktury. Zákon sice rušil výrobně hospodářské jednotky (VHJ) jakožto mezičlánky řízení mezi úrovní vládní a podnikovou, o osamostatnění národních podniků z područí generálních ředitelství se však vedly boje. Aktéry konfliktů ohledně transformací původních VHJ na státní podniky byly stranické výbory na úrovni krajů, okresů i jednotlivých závodů, nově zřizované Rady pracujících, organizace Národní fronty, podniková ředitelství i ministerstva. Cílem příspěvku je analyzovat tento konflikt a motivace jeho aktérů na příkladech transformace VHJ Československé keramické závody ve státní podnik Keramika Praha a národního (později koncernového) podniku Rakovnické keramické závody. Autor ukáže, že zvolená cesta (ne)samostatnosti měla zásadní implikace jednak pro stranické řízení a kontrolu průmyslu na místní a okresní úrovni, jednak pro nově vzniklé zaměstnanecké samosprávy. Prezentace představuje dílčí poznatky a závěry z připravované knihy, jež bude mj. problematizovat některé všeobecně sdílené představy o postojích lokálních aktérů k československé přestavbě.