Období tzv. normalizace patří v českém prostředí k etapám, v němž církevní instituce včetně římskokatolické církve čelily perzekuci a obtížím. Zatímco intenzivní, ale krátké pražské jaro přineslo v religiózním prostředí velkou aktivizaci a revitalizaci, po následující dvě dekády musely živé části církve hledat nové strategie přežití. K typickým skupinám patří mužské řehole – přes úvahy a úsilí nedošlo v roce 1968 v Československé socialistické republice k jejich obnovení, utajená činnost se tak mezi lety 1968 a 1989 zaměřovala na zachování existence a obnovu, výchovu dorostu či pastoraci. V kontextu ilegality, nepříznivé církevní politiky a širokospektrální ateistické edukace docházelo u jednotlivých společností apoštolského života k hledání nových forem existence a volbám různých strategií přežití. Příspěvek ukáže a bude komparovat situaci a strategie členů tří řádů: 1) Řádu kazatelů, 2) Suverénního vojenského hospitálního řádu svatého Jana z Jeruzaléma, z Rhodu a z Malty, 3) Rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou. Zmíněné společnosti sice měly v zásadě shodné zájmy, ale odlišovaly se výchozí situací a učiněnými rozhodnutími, jejichž důsledky byly a stále jsou patrné rovněž v době po roce 1989. Vystoupení na příkladu uvedených řeholních institucí představí výzkumné otázky a badatelské obtíže (prameny, stav bádání a reflexe uvnitř a vně řádů, aktéři) projektu zaměřeného na římskokatolickou církev v českých zemích v době tzv. normalizace, řešeného v Ústavu pro studium totalitních režimů.