Podobně jako jiné oblasti duchovních a intelektuálních dějin, i výzkum středověkého myšlení prošel během posledního století vývojem od studia „velkých myslitelů“ a vynikajících, namnoze izolovaných intelektuálních výkonů ke kontextualizaci dobového myšlení a zkoumaných děl a dále k analýze sociálně ukotvené reflexe a jejího jazyka. Napomáhá tomu jednak intenzivní zaměření na intelektuální praktiky a institucionální rámec (univerzity, klášterní centra), jednak metodologická konvergence dějin idejí s tradiční kodikologií a obnoveným zájmem o materiální text. Příspěvek podá stručný přehled historiografické produkci, která se v posledních třiceti letech věnovala středověkému myšlení v českých zemích, učené i popularizační náboženské literatuře a podmínkám a okolnostem jejich vzniku. Povšimne si přesunu zájmu badatelek a badatelů k anonymním, drobným, užitkovým, školským a pastoračním textům. Současně upozorní na to, že díky stavu edičního zpřístupnění a heuristické setrvačnosti v badatelské praxi přežívá tradiční kánon českých středověkých autorů. Konečně příspěvek položí otázku, zda je opuštění kánonu vůbec žádoucí a zda by k postižení filozofických a teologických trendů či koherentních, dobově specifických myšlenkových schémat neposloužila lépe jeho reformulace.