Po zrušení mužských řeholních domů na jaře 1950 v rámci Akce K následovala Akce VK, tzv. vyklizení klášterů včetně jejich knihoven. Na základě rozhodnutí Státního úřadu pro věci církevní bylo cca 18 knihoven ponecháno in situ. Šlo zejména o knihovny s historicky cennými sály a dalším vybavením, ne však výhradně. I jejich původní výběr se v průběhu jara až podzimu 1950 proměnil a výrazně rozšířil. Zdůvodnění výběru bylo různé: obecné (historicko-kulturní), utilitární, často vágní či žádné. Představy o dalším využití stejně tak. Vybrány budou typové příklady těchto knihoven (hledisko geografické, velikostní, vlastnické, význam a využití knihovny před zrušením kláštera, nový správce knihovny). Využity budou prameny písemné, tištěné a orální. Představen bude další osud knižních fondů i knihovních sálů. Skutečnost let 1950–1989 bude konfrontována s prvotními plány na další využití knihoven, přičemž je třeba identifikovat a rozlišit plány a cíle proklamované (propagandistické) a skutečné. Ty skutečné se v roce 1950 lišily v představách politiků, úředníků i odborných knihovníků. Ostatně ani poslední uvedení netvořili z hlediska profesního přístupu homogenní skupinu. Ideje o zpřístupnění knihoven turistům, o jejich kompletní katalogizaci dle odborných standardů či o navýšení odborných úvazků ve správcovských institucích (Národní knihovna, univerzitní, resp. státní studijní knihovny) dnes, se znalostí věcí minulých, znějí fantaskně. V roce 1950 jim však někteří z těch, kdo se na Akci VK podíleli, skutečně věřili. Závěrem bude téma vztaženo k současnosti podáním základních aktuálních informací o těchto vybraných knihovnách – o jejich majiteli, uložení, stupni zpracování a stavu zpřístupnění.