Konstantně postupující metrifikace humanitních disciplín po vzoru přírodních věd klade stále vyšší nároky na hodnocení odborné práce. Zatímco akademická pracoviště vytvářejí pro potřeby výzkumu ideální prostředí (některá jsou za tímto účelem výslovně zřizována), je výzkum v muzeích vždy maximálně jedním z více pěstovaných segmentů. Význam výzkumu v muzejní činnosti přitom klesá souběžně s tím, jak se zmenšuje územní význam a záběr muzea – jiné zázemí výzkumu s ambicemi jeho realizace na špičkové úrovni mohou po materiální stránce nabídnout muzea ústředního a krajského rázu, zcela jiné potom malá muzea „okresního“ typu. Je vůbec možné muzejní síť v tomto ohledu vnímat jako homogenní skupinu se stejnými možnostmi? „Okresní“ muzea mají primárně dokumentovat minulý a současný život spádového regionu v celé jeho totalitě a z tohoto důvodu disponují menší příležitostí rozvíjet úzkou specializaci, která je žádoucím předpokladem k hodnotnému výzkumu. Tato skutečnost okresní muzea primárně odsuzuje k roli informačních databank, které poskytují sofistikovaný servis akademické sféře, jež celý problém prohlubuje tím, že výsledky své práce nemá ambici a ani nemůže na muzejní úrovni publikovat a fruktifikuje je zcela mimo ni. Je za takto nastavených podmínek vůbec smysluplné pokoušet se dohánět špičková výzkumná pracoviště kupř. snahou prosadit své periodikum do seznamu vědecky měřitelných publikačních platforem? Anebo je oprávněné vnímat muzeum jako ideální místo k prokázání společenské smysluplnosti a popularizaci kabinetně prováděného akademického výzkumu v humanitních disciplínách prostřednictvím standardních muzejních způsobů prezentace (nejvýrazněji expozic a výstav)?