V české historiografii doposud schází práce, jež by s využitím nosného metodického konceptu uchopila celistvě středověkou i raně novověkou urbánní problematiku. Přes řadu odborných studií a monografií zůstává výzkum roztříštěný a jeho impakt na západoevropskou historiografii (s určitou výjimkou německé produkce) je nedostatečný. Z dlouhodobé perspektivy lze pozitivně hodnotit např. zapojení Historických atlasů měst ČR do projektu European Project of National Historic Towns Atlases. K roztříštěnosti urbánního výzkumu přispívá v současném pojetí i interdisciplinarita, vnímaná odborníky z mnoha rozdílných konceptů. Je proto zásadní otázkou, jak interdisciplinaritu aplikovat, aby byla odstraněna roztříštěnost, posílena metodologie urbánního výzkumu a stanoven určitý spojující koncept. Příspěvek se zaměří na představení metodického konceptu klíčové role historickogeografických aspektů ve vývoji středověkých a raně novověkých královských měst v Čechách. S vědomím podmíněnosti městského vývoje historickou krajinou lze totiž na jeho podkladu komplexně dějiny královských měst zpracovávat. Příspěvek proto poukáže, jak zásadní úlohu v dlouhodobé dynamice městského vývoje 13.–18. století sehrávaly faktory jako např. přítomnost vodního toku a obchodní cesty či nadmořská výška a úrodná půda. Doloží, jaké strategie měly potenciál překonat ne zcela příznivou lokální konstelaci historickogeografických faktorů. Stranou pozornosti nezůstanou ani klíčové historické události a procesy, jež modifikovaly vlastnické vztahy uvnitř měst i v jejich pozemkovém zázemí (zejména sekularizace církevního majetku v husitském období a konfiskace pozemkového majetku měst roku 1547 a 1622) či omezovaly hospodářské aktivity měst a jejich obyvatel (především rozvoj šlechtického velkostatku). Kontrastně bude pro pochopení historických souvislostí vzpomenut protoindustriální a industriální vývoj, který městům vytvořil nové podmínky pro jejich další rozvoj.