Metodologický koncept nového materialismu vznikl v novém tisíciletí jako reakce na post-strukturalistické paradigma dominující humanitním a sociálním vědám. Namísto karteziánsko-newtonovské dichotomie aktivní duše a pasivní, inertní hmoty akcentuje hmotný svět jako agens, dynamický element ovlivňující realitu. Do protikladu vůči post-strukturalistickému determinismu diskurzivních formací staví nový materialismus vliv zakotvení v proměnlivé a reaktivní hmotné realitě, mimo-textových praktik, smyslů, cítění, tělesnosti a fenomenologické dimenze recepce světa. Cílem příspěvku je revidovat možnosti aplikace daného konceptu při výzkumu dějin balneologie a využívání lázní jejich návštěvníky. Ve vývoji recepce a reprezentace vody v kultuře a proměně vědeckých paradigmat voda nabývala odlišných popisů vlivu a forem působení na organismus. Klíčovou otázkou výzkumu je snaha definovat, nakolik byly rozdílné reflexe a reprezentace lázeňských terapií determinovány diskurzivními formacemi dobové vědy a zda se na nich nepodílelo také sociální sdílení a akcentování parciálních částí smyslového prožitku balneoterapie. Existoval rozdíl mezi užíváním minerálních vod a vodoléčebnou terapií, a ovlivňovaly fyzické prožitky zpětně i utváření balneologie jako vědy, případně formovaly prostorový dispozitiv lázeňské infrastruktury? Pramenným korpusem analýzy je korpus balneologických textů a reflexí prostředí lázní z pohledu jejich návštěvníků s referenčním potenciálem o lázních v českých zemích v 19. a 20. století.