Na příkladu sídlištní výstavby pozdních 80. let se příspěvek pokusí nastínit postupné pronikání postmoderních impulzů z druhé strany železné opony a jejich adaptaci do Československé architektury a urbanismu. Architekti a urbanisté již od začátku 70. let stále silněji kritizovali modernistické vize města a hledali alternativy k dosavadním urbanistickým intervencím. Omezené možnosti svobodné odborné diskuze, materiální limity, ale i fázový posun v adopci velkorysých modernistických plánů vytvářely specifické prostředí pro speciální verze postmoderního myšlení i praxe. Podobným způsobem se na specifickém vývoji podepisovala i silná tradice meziválečné funkcionalistické architektury. Architekti sídlišť jako pražské Jihozápadní město a ještě více Barrandov reflektovali požadavky na „lidské měřítko“ a srozumitelnost sídlištního prostředí a chápali svou roli jako obhájce zájmů budoucích uživatelů, které bylo potřeba bránit proti ekonomickým tlakům investorů i velkých stavebních podniků. Vedle vlastních architektonických a urbanistických plánů se příspěvek zaměří na rozbor širší společenské reflexe panelových „nových měst“ zejména v televizní publicistické tvorbě.