Pojem dělnické divadlo bývá zpravidla spojován se specifickou dramaturgickou náplní, inklinující k uvádění sociálních témat anebo k využití dělnické scény jako prostředku k socialistické agitaci. Uvedený přístup má svůj nezpochybnitelný význam především z pohledu politickoideologických dějin dělnického hnutí, anebo obecně dějin propagandy. Ukazuje nám však pouze úzký výřez z dělnické divadelní praxe, v níž se mnohdy projevovaly zažité postupy vycházející ještě z tradic lidového divadla, formovaného barokními rezidui, a do kterého promlouvaly také novější trendy 19. a počátku 20. století, směřující k nacionalizaci, regionalizaci a komercionalizaci české kultury. Plánovaný příspěvek vychází z mých dlouholetých badatelských aktivit na poli dělnického ochotnického divadla na Ostravsku. Časově bude ukotven v období 1890−1938. Primárním cílem je zhodnotit možnosti studia dělnického divadla při využití metod, které usilují o komplexní zachycení „života“ uměleckého díla. Specifikem badatelských technik, postavených na recepční analýze, zájmu o vkus anebo obecně na studiu kulturní praxe, je přesměrování výzkumného zájmu od samotného uměleckého díla ke způsobům jeho přijetí (či nepřijetí) publikem. Na rozdíl od literatury, kde bychom touto perspektivou sledovali dělnického čtenáře, nám zacílení na téma divadla, a tedy dělnického diváka, ale i ochotníka, nabízí především unikátní pramenný materiál. Díky policejním relacím a periodickému tisku víme poměrně přesně, která představení, kým a při jaké příležitosti byla v dělnickém prostředí na Ostravsku uváděna. Lze si tak udělat představu o aspektech výběru vhodného přestavení, které vycházely z ochotnických i diváckých preferencí, anebo získat přehled o tom, s kterými tématy či typy hrdinů přicházela dělnická divácká obec v konkrétním čase do kontaktu.