Příspěvek, založený na poznatcích z obsahově-kvalitativního výzkumu uskutečňovaného v rámci řešení dizertačního projektu, se tematicky zaměří na postavení aristokracie Českého království na přelomu 19. a 20. století. Aristokracie si i v druhé polovině 19. století zachovávala značnou část nejen své ekonomické moci, opřené o sílu velkostatků, ale i politického vlivu, jenž byl umocněn také specifickým volebním systémem habsburské říše, který aristokracii umožňoval neúměrný podíl mandátů v zemských a říšských zastupitelských orgánech. Na základě konceptu tzv. „nové reality“ (neue Realität), který představila U. Hofmann, lze ovšem období přelomu století chápat jako nesmírně dynamické a zcela zásadní, jelikož v jeho průběhu byla aristokracie konfrontována s celou řadou výzev (např. volební reformy omezující její politické zastoupení v Říšské radě, zesílené nacionální pnutí, nedělnost českého zemského sněmu). V návaznosti na koncepci tzv. „zachování moci nad půdou a lidmi“ (Erhaltung der Herrschaft über Land und Leute), který ve svých pracích uplatnila T. Tönsmyer, lze předpokládat, že se aristokracie snažila na tyto výzvy reagovat a aktivně se adaptovat na změněné podmínky. Právě proces této adaptace a snaha o uchování si svého postavení (předpokládat lze např. nejprve přenos politické aktivity na zemský sněm, poté do mimoparlamentní roviny, snahu o zprostředkování česko-německého vyrovnání a nalezení nové role aristokracie coby zprostředkovatele mezi českou a německou společností, otupení neshod mezi oběma dominantními politickými tábory šlechty) budou hlavním těžištěm příspěvku.