Účelem příspěvku bude nastínit problematiku kolektivních smluv, jež se uzavíraly zprvu mezi odborovými organizacemi a zástupci podnikatelů. Ovšem po roce 1890 stále více oborů v Předlitavsku dospělo k uzavření zemských i celostátních odborových svazů. Tyto svazy jednotlivých oborů se navíc spojovaly v odborových centrálách, které koordinovaly potup jednotlivých odborových svazů. Okolo přelomu století bylo uzavírání kolektivních smluv již velmi komplikovaným systémem s mnoha aktéry. Uzavírání kolektivních smluv bylo také hojně diskutováno ze stanoviska marxistického socialismu, který se po roce 1890 prosazoval stále více jako dominantní ideologie rakouského dělnictva, ale také z hlediska národnostní problematiky. Obory uzavírající kolektivní smlouvy byly v období marxistického obratu dělnického hnutí také často kritizovány jinými dělníky, že se vyjednáváním s „kapitalisty“ odklánějí od linie třídního boje, a naopak budují s vykořisťovateli sociální smír a vztah založený na vzájemném respektu a úctě. Avšak díky úspěchům, kterých tyto obory dosahovaly i bez riskantních a vyčerpávajících stávek, odborová větev socialistického hnutí nakonec uznala po roce 1902 užitečnost kolektivních smluv. Ovšem v mnoha případech nebylo uzavření kolektivní smlouvy bez stávky proveditelné. Odborové centrály pro takové případy vybudovaly tzv. stávkové řády, kde byly popisovány případy stávek, které mají nárok na podporu z odborové centrály. Druhá část příspěvku pojedná o stávce českých typografů, jež se udála na přelomu let 1913 a 1914 a zasáhla celé Čechy. Tato stávka bude analyzována právě z hlediska kolektivních smluv, systému odborových centrál a také sociokulturního milieu typografického oboru.