Pro studium sociálních dějin představuje výzkum kmotrovských vazeb neobyčejně užitečnou perspektivu. Na jejich základě byly vytvářeny komplexní sociální struktury, jejichž působení se odráželo v řadě aspektů sociálního života. Klíčovou roli sehrávaly kmotrovské vztahy v rámci budování sociálního kapitálu, který měl přímý vliv na sociální status jednotlivců i celých rodin. Na bázi duchovních vztahů vznikaly vazby a interakce, fungující jako významný nástroj v oblasti sociální mobility, a to především díky jejich unikátní schopnosti překonat velké socioekonomické rozdíly. Prizmatem teorie sociálního kapitálu lze v rámci kmotrovství sledovat procesy spjaté s důvěrou, solidaritou a reciprocitou. Cílem příspěvku je poukázat zejména na roli a význam reciprocity při navazování kmotrovských vazeb v období 19. a první poloviny 20. století v evropském prostoru. Příspěvek je založen na sociologických (reciprocita v kontextu sociálního kapitálu), antropologických (podstata nepokrevního příbuzenství) a historických (sítě kmotrovských vztahů v minulosti) teoretických východiscích. Označení „duchovní příbuzenství“ jasně odkazuje na náboženskou podstatu instituce a její význam v církevní sféře. Nicméně i partikulární výzkum věnovaný sociální dimenzi kmotrovství může přispět k poodhalení základních principů tohoto mnohovrstevnatého fenoménu.