Od 20. let 17. st. do pol. 18. st. v severních Čechách působil rod Sasko-Lauenburských. Rod Sasko-Lauenburských se zapsal do dějin panství takovou měrou, která podněcovala i lidovou představivost. Mimo historicky doloženého působení sasko-lauenburského rodu a pobytu posledního toskánského prince v Čechách (1697–1708) se dochovaly barokní lidové pověsti, jež o nich vyprávějí. Nejvýznamnější se odehrává v Olšinkách a vypráví o ilegitimním synu, kterého zplodil medicejský princ Gian Gaston, manžel Anny Marie Francesci Sasko-Lauenburské, s mlynářovou dcerou. Pověst nevznikla osamoceně, ale byla součástí širšího souboru sasko-lauenburských pověstí, které se rodí po třicetileté válce a reflektují nové pány v severních Čechách. Pověst je zároveň dobrým příkladem mytizace a nacionalizace, které zasáhly do pověstí v průběhu devatenáctého století a šíří se až do dnešních dní. U olšinské pověsti bylo možné archivní analýzou nacionalistické nánosy 19. století nejen vyvrátit, ale poodkrýt původní barokní podobu. Kromě dobových pramenů hrála důležitou roli i analýza prvotního zaznamenání pověsti Adamem Wolfem z roku 1870. Pověsti můžeme dělit podle jednotlivých panství na zákupský, ostrovský či ploskovický okruh. Další členění může být chronologické, odpovídající jednotlivým sasko-lauenburským členům, či tematické podle obsahu pověsti. Jedním z hlavních cílů není jen soubor sasko-lauenburských pověstí a popsání příčin jejich vzniku, ale zachycení působení tohoto rodu z prostředí lidových vrstev.