Široké spektrum oborových periodik, která se v českém prostředí různou měrou vztahují k muzejní problematice, lze vnímat jako důležitý komunikační kanál, který v různé míře re/produkuje základní aspekty dobového myšlení jak dovnitř odborné obce, tak i navenek vůči laické veřejnosti. Příspěvek postavený na výsledcích analýzy obsahu reprezentativního korpusu textů (jednotlivé ročníky periodik Věstník AMG, Muzejní a vlastivědná práce, Museologica Brunensia, Acta historica et museologica Universitatis Silesianae Opaviensis, Časopis Slezského zemského muzea, dílčí rešerše v periodikách regionálních muzeí) se zaměří na reflexi otázek, které lze nejen v souvislosti s bilančním zaměřením konferenčního panelu pokládat za relevantní. V jakých tematických a praktických mantinelech se v polistopadovém období utvářelo a rozvíjelo tuzemské psaní o muzeích, o jejich funkci a smyslu? Jakými pojmy a žánry bychom mohli charakterizovat uvažování českých muzejníků o sobě samých? V jaké míře tento proces formovaly sebe/reflexe, diskuze a polemiky, a které aspekty případně ne/byly jejich obsahem? Představeny a interpretovány budou hlavní závěry, které analýza přinesla (zejm. k otázkám vzájemného vztahu teorie a praxe, žánru odborné kritiky a recenze, či reflexe stávajících i nově vznikajících expozic).