Vývoj české společnosti po 28. říjnu 1918 a 17. listopadu 1989 má řadu paralel. Pro svůj pokojný charakter byl převrat z roku 1989 pojmenován jako „sametová revoluce“. Toto označení však můžeme s nadsázkou použít i pro cestu vedoucí ke vzniku samostatného Československa. Stanovit předěl mezi dvěma neslučitelnými epochami měly nepochybně i termíny „odrakouštění“ a „dekomunizace“ užívané v tehdejším veřejném prostoru. Způsob, kterým oba převraty proběhly, překrýval zásadní rozpor zakódovaný v samotné realizaci těchto systémových změn. To, co se jevilo a bylo společnosti prezentováno jako revoluce („československá“, „sametová“) postrádalo podle mnohých názorů svůj radikálně revoluční náboj. Objevily se námitky, že v obou případech zvítězilo mezi představiteli nastupujících elit přesvědčení o nutnosti zajistit „kontinuitu moci“ a „národní smíření“. Velmi záhy bylo třeba legitimizovat výsledky obou převratů a podpořit sebeidentifikaci občanů s novým politicko-společenským uspořádáním. Na realizaci tohoto cíle se zásadním způsobem podílela rovněž česká historiografie. V této souvislosti se nabízí široké pole možností pro komparaci obou historiografií rozvíjených legitimizačních strategií. V naznačeném rámci budu ve svém příspěvku hledat odpovědi především na tyto otázky: Jakým způsobem a kdy dochází k vytrácení společenského konsensu v hodnocení éry habsburské monarchie a komunistické diktatury a jak na to reaguje dobové dějepisectví? Lze dlouhodobě uplatňovat narativ zaměřený na popis zločinnosti minulého režimu? Kdy a za jakých podmínek přestává být převrat a jeho okolnosti politikem a stává se především historickou událostí? Lze stanovit předěl, kde končí jedna éra historiografického bádání a je zahájena nová?