Šumava a Bavorský les patří k nejznámějším chráněným územím České republiky a Německa. Výsadní postavení Šumavy v českém kulturním kontextu coby „přirozené“ hranice mezi Čechami a Bavorskem, potažmo Německem, bylo v posledních desetiletích posíleno vznikem národního parku a veřejným a mediálním vnímáním Šumavy jako jeviště, na němž se odehrávají konflikty týkající se ochrany a využívání přírody. Bavorský les byl prvním německým národním parkem a jako takový je nejen vzorem pro ostatní německá chráněná území, ale také předmětem debat o autentické „německé přírodě“. Ačkoliv Šumava a Bavorský les tvoří jeden geologický a ekologický celek, jsou zároveň zdánlivě pevně ukotveny ve vlastním národním kontextu a vnímány jako samostatné, nezávislé jednotky, které se nepřekrývají. Bližší pohled na dějiny ochrany přírody na Šumavě a v Bavorském lese však odhaluje důležitou roli, kterou v této historii hrál přeshraniční transfer. Tento příspěvek konceptualizuje oba národní parky jako propojený prostor, jehož dějinám je možné plně porozumět jen tehdy, pokud na ně nahlížíme jako na sdílenou historii. Ať už jde o šíření myšlenek ochrany přírody mezi habsburskou monarchií a Německou říší koncem 19. století, snahy o spolupráci mezi českými a bavorskými ochránci přírody během studené války nebo o konflikty o péči o přírodu po roce 1989, přeshraniční transfer měl zásadní vliv na to, jakým způsobem byla příroda na Šumavě a v Bavorském lese vnímána, chráněna a využívána.