Formování občanské společnosti v 18. století je spjato se vznikem veřejného mínění coby svébytné síly, nezávislé na politické moci a zasahující do různých sfér lidského konání. Příspěvek si klade za cíl prozkoumat, jak chápe úlohu (veřejného) mínění v politické oblasti J.-J. Rousseau vzhledem ke svému pojetí občanství a požadavku rovnosti pro existenci svobodné společnosti. Rousseauova dichotomie lásky k sobě samému jakožto přirozeného citu usilujícího o sebezáchovu na straně jedné, a sebelásky coby umělého, ve společnosti zrozeného citu vedoucího k neustálému srovnávání se s druhými na straně druhé ukazují na neblahou roli, kterou podle ženevského filozofa (veřejné) mínění zastává vzhledem k možnosti dosažení osobního štěstí. Odlišně však Rousseau nahlíží na úlohu (veřejného) mínění ve Společenské smlouvě, kde o něm hovoří jako o „čtvrtém druhu zákonů“, který vedle mravů a zvyků „tvoří skutečnou ústavu států… uchovává lid v souladu s duchem jeho ustavení a nepostřehnutelně nahrazuje silou zvyku sílu autority.“ (O společenské smlouvě, II, 12) V příspěvku ukážeme, jak se Rousseauovo odlišení člověka a občana promítá i do rozdílného pojetí úlohy veřejného mínění vzhledem k jedinci a jak nezbytné pro ustavení skutečné občanské společnosti podle Rousseaua veřejné mínění je.