Pojem republikanismus odkazuje na latinský pojem res publica, kterým Římané v antice označovali svoji obec, a to po celou dobu její existence, bez ohledu na to, zda byla z hlediska svého zřízení královstvím, republikou, či dokonce císařstvím (Moatti, 2018). Renesanční autoři, kteří založili tradici republikanismu jako svébytného proudu politického myšlení, však odkazovali na specifické období římských dějin – republikánský Řím v období mezi vyhnáním králů a nastolením principátu – a na hodnoty, které s ním byly podle nich spjaté: občanská ctnost, veřejná angažovanost, důraz na relativní rovnost majetků a na střídmost, smíšené zřízení atd. Na toto pojetí navazují i francouzští osvícenští myslitelé, pro které byl Řím vzorem republikánského zřízení jako takového. Cílem příspěvku je ukázat, jakým způsobem pracuje s odkazy na římskou republiku a na antické obce ve své politické teorii Jean-Jacques Rousseau. Jako model mravní ctnosti a vzor občanské angažovanosti se antické obce (Řím, Sparta) objevují nejen v Rousseauově Rozpravě o vědách a umění, ale i v jeho pozdějších dílech (Rozprava o původu nerovnosti mezi lidmi, Společenská smlouva). Způsob, jakým Rousseau chápe antický model a jak jej transformuje pro své vlastní záměry, ukazuje na jednu z možných cest konceptualizace republikanismu, s níž se setkáme i v současných debatách o tomto pojmu.