Studium středověkých církevních dějin českých zemí není na rozdíl od mladších chronologických období záležitostí novou. A to i přesto, že právě církevní historie nebyla ve druhé polovině 20. století tématem preferovaným a některé výzkumy byly omezeny nebo zcela přerušeny, a teprve od 90. let minulého století se podařilo tento segment historické vědy výrazněji oživit, na čemž měla svůj zásadní podíl Zdeňka Hledíková. Pravdou ale zůstává, že dnešní stav oboru je výrazně ovlivněn mnohaletým a systematickým výzkumem českých, moravských ale i vatikánských a římských archivů, který téměř vždy začínal u nejstarších dokumentů. Částečně je to způsobeno také tím, že jsou to právě prameny církevní správy, které se z mnoha zřejmých důvodů dochovaly v úplnějším stavu a které se staly výrazným opěrným bodem i pro výklad obecných dějin českých zemí. Přitom není řeč jen o diplomatickém nebo správním materiálu, ale také o legendách a dalších narativních pramenech, o jejichž interpretaci se i dnes vede diskuze. Zacílení aktuálních výzkumů je však do značné míry dáno také tím, jaké jsou obecné trendy historiografie, nové technologie a v neposlední řadě také tím, jaké výzkumy jsou upřednostňovány rozmanitými grantovými agenturami. I proto se tak zdá, jako by základní témata církevní správy či historického vývoje institucí byla vyčerpána a nastala doba pouze pro neotřelá a inovativní studia. Příspěvek bude zaměřen na zmapování aktuálního medievistického výzkumu s akcentem na témata, která v bádání ustrnula v opakování historických klišé, stejně jako na témata, která jsou uzavřena pouze zdánlivě.