V rámci výzkumu urbánních dějin se s inspirací v bádáních vycházejících z pramenů sériové povahy i v Čechách od 80. let minulého století uplatnil koncept výzkumu hmotné kultury, dominantně v intencích etnologických a kulturně antropologických, zejména ve spojení s výzkumem měšťanské každodennosti. Základními prameny tohoto výzkumu byly materiály písemné povahy (pozůstalostní inventáře a testamenty), které byly bádány komplementárně v rámci evropské historiografie. Zatímco testamentární praxi v městském prostředí raného novověku reflektovala domácí odborná literatura v poměrně širokém spektru výzkumů, které výrazně překračovaly hranice problematiky hmotné kultury, výzkumy pozůstalostních inventářů namnoze ulpívaly v popisné rovině. Limit pouhé deskripce různých artefaktů výbavy měšťanských domácností byl dílčím způsobem překonán zejména ve výzkumech měšťanských knihoven, které se podařilo začlenit do širšího kontextu dějin knižní kultury. Potenciál dalšího bádání raně novověkých pramenů pozůstalostní agendy tak rozhodně nebyl vyčerpán, a to zejména v oblasti výzkumů hmotné kultury. Právě k nim se v posledním období obrací i zahraniční historiografie inspirovaná „materiálním obratem“ (material turn). Pozornost badatelů směřuje k předmětům v kontextu jejich vzniku a zejména existence (užívání) v dobových kulturně historických souvislostech. Pro výzkumy inventářů i testamentů jde o inovativní přístup, který je však třeba rozvinout v interdisciplinárních výzkumech historiků, kunsthistoriků, etnologů, archeologů, památkářů, muzejníků a dalších specialistů. Příspěvek představí možnosti aplikace tohoto přístupu na příkladu pramenů z pražského souměstí období raného novověku v kontextu dosavadních výzkumů.